1. máj v Ostravě

Je sváteční dopoledne, je 1. máj 2018. Otevřenými balkonovými dveřmi proudí do bytu vlahý vzduch, který se chystá v odpoledních hodinách vyšplhat někam k 23 °C. Sem tam k mým uším dolehnou zvuky osamělého automobilu z hlavní ulice, která je ve všední dny spěchajícími auty napěchovaná. V hřejivém slunci se na svěže zelených trávnících zlatě rozsvítily pampelišky a po chodníku občas projde páníček se psem. Támhle s omamnou vůní odkvétají šeříky a štědřence pod okny štědře spouštějí k zemi hrozny žlutých květů. Sídliště je tiché, tolik odlišné od prvních májů, které znám ze svých školních let a pozdějších let v zaměstnání.

1. máj je Svátkem práce. Zákoník práce dříve zaručoval každému právo na práci, a tak všichni pracující i jejich děti ve školách svátek práce oslavovali. V ručních pracích ve škole jsme si dlouho před 1. májem vyráběli mávátka. Třeba jsme omotávali přinesené holé větvičky proužkem hnědého krepového papíru, kterým jsme tu a tam přichytili chomáček vaty, nebo pro změnu kvítky z růžového krepového papíru. Vyrobili jsme si tak jarní větvičku „kočiček“, nebo rozkvetlou jabloňovou větvičku. Usilovně jsme jimi pak mávali v prvomájovém průvodu.

Týden nebo dva před 1. májem se o víkendu sešli v montérkách a teplácích před domem dospělí, někdy i celé rodiny, a rozdělili si úkoly. Maminky umývaly okna na schodišti a dveře do sklepa, někdo vyhrabával z trávníků a zpod keřů staré listí, jiný zametal chodník, někde vysadili – za vlastní peníze – květinové záhonky. Tatínkové opravovali pískoviště a natírali okrasné plůtky a lavičky před vchodem do domu. Společné úsilí pak končilo sousedským posezením a opékáním špekáčků s basou piv, nebo aspoň malým panákem na to, že se dílo podařilo.

Několik dnů před prvním májem roznášel domovní důvěrník po bytech papírové vlaječky: československé a Sovětského svazu. Všichni je pak vylepili do svých oken. Později nechala domovní správa vyrobit a na každé okno v domě připevnit kovové držáčky na vlaječky z plátna. Každý byt dostal látkové vlaječky a lidé pak jimi zdobili svá okna pravidelně každý rok od 1. máje do 9. května. Vždycky mi domy i ulice s těmi vlaječkami připadaly nesmírně slavnostní.

Slavnostní byl i 1. máj. Už před osmou hodinou ráno začala z reproduktorů na hlavní ulici a po celé trase plánovaného průvodu vyhrávat pochodová hudba a veškerá doprava se zastavila. Pak v ulicích začalo být živo. Někdo spěchal na seřadiště, maminky s kočárky a ti, kteří nešli v průvodu, zvolna zaplňovali okraje chodníků, aby vše viděli tak říkajíc z první ruky. Prvomájové počasí tehdy bývalo chladné, jen výjimečně teplé. Pod košili pionýrského kroje, ve kterém jsme jako školáci v průvodu chodívali, jsme si navlékali trika s dlouhým rukávem a navrch ještě teplý svetr. Jako pracující jsme šli do průvodu jarně - v baloňácích. Ale i pod baloňákem nás zahřívalo teplé oblečení. Přesto, než skončil průvod, bývala jsem chladem mnohdy pěkně ztuhlá.

   Prvomájové průvody bývaly pestré a halasné. Nejvíc jsme se těšili na alegorické vozy, které se v průvodu střídaly se zaměstnanci různých podniků. Ti se snažili reprezentovat vyrovnanými řadami a svižně šlapali v rytmu pochodů za transparenty s názvy svých podniků.  Zdravotní sestry v krásných stejnokrojích s bílou zástěrkou a čepečkem, které již z dnešních nemocnic zmizely, se usmívaly a mávaly na diváky na chodnících. Sportovci se předvedli v teplákových soupravách se znakem a názvem svého oddílu, zájmové kluby se svými rekvizitami. Všichni v průvodu i lidé na chodnících měli v rukou nafukovací balonky, mávali mávátky a provolávali různá hesla, nebo jen „hurá“, jako odpověď na zdravice, které zazněly přes reproduktory z hlavní tribuny s čestnými hosty.

  Prvomájové průvody školních let mám spojeny se vzpomínkou na maminku. Měla ráda legraci, a tak jednou, když kolem ní procházeli v průvodu šermíři ve svých bílých oblecích a kuklách na hlavě, zakřičela z plných plic: „Ať žijí včelaři, hurá!“

2017/2018