Když člověk propadne slovu...

...znamená to, že je vnímá možná trochu ostřeji než jiní. Slova mu nedají spát, pronásledují ho, když jede tramvají, anebo ještě lépe vlakem. Zkrátka jsou tu s ním pořád a jemu nezbývá, než se čas od času zastavit a zachytit je. Jsou to totiž na druhé straně docela potvůrky, a když je necháte jen tak zmizet, nerada se vracejí. Jenže život běží, vzpomínek a námětů přibývá a správný snílek a tvůrce jednoho krásného dne už neodolá, zapomene na svoje všednodenní povinnosti, nezapne televizi ani vysavač, vykašle se na nevyprané prádlo a usedne k počítači, případně vezmě papír a tužku. A píše a píše. I kdyby se svět za jejich zády měl zhroutit, všechny burzy světa zkrachovaly a dítky neměly co do úst, nic je neodtrhne od jediného cíle a smyslu jejich bytí - napsat, zachytit, ztvárnit, zhmotnit, vyjádřit. Že je to přehnané? A už jste to někdy zkusili?

Nejhorší je první věta

Potkaly jsme se (momentálně jsme samé ženy) na semináři tvůrčího psaní v Lidové konzervatoři a Múzické škole Ostrava (www.lko.cz). Od první hodiny - kupodivu - píšeme a píšeme. Někdy to i trochu bolí (zvláště ta zákeřná první věta!), někdy to vázne - všechny jsme nějak zaměstnány, protože jsme tety, babičky a maminky na plný úvazek, často ale vnímáme cosi závratného, opojného, co snad prožije každý autor - totiž uspokojení člověka, který právě něco stvořil. A věřte - zrovna to je pocit, který stojí za trochu námahy. Navíc se nad svými díly docela dobře bavíme. Možná pobavíme i některé návštěvníky našeho webu.